po út st čt so ne
6
20
27

Středověká a raně novověká města byla v tehdejší společnosti a politickém zřízení ukotvena pomocí městských privilegií udělovaných panovníkem, či jejich majitelem, popř. jinou významnou autoritou. Tím byla chráněna jak města samotná, tak jejich obyvatelstvo. Nicméně, plně z veškerých privilegií a výsad směli čerpat pouze právoplatní měšťané, stejně, jako se právě jen jich týkaly veškeré povinnosti a břemena. Aby se jedinec stal právoplatným měšťanem, musel podstoupit akt přijetí do měšťanského stavu konkrétního města, jinde, jako např. v Krnově, se užívalo pojmu „přijetí k měšťanskému právu“. K tomu bylo zpravidla nezbytností splnit určitá kritéria (počestný původ, zakoupení domu ve městě, zaplacení určité částky do městské pokladny aj.). To umožňovalo regulovat, či selektovat, koho si měšťané dotyčného města „mezi sebe“ pustili. V časech hojnosti, či ve velmi lidnatých městech, byla kritéria zpravidla přísná. V menších městech či v dobách populačních krizích po morových ranách či válečných letech, bývala kritéria naopak velmi mírná. Stejně tak dobře mohla městská rada nastavit selekci přijímaných dle náboženských, jazykových či ekonomických hledisek. Některá města vyžadovala znalost německého, nebo naopak českého jazyka, jiná požadovala katolické nebo naopak některé z protestantských náboženství, preferování mohli být mistři a tovaryši konkrétních řemesel atp.  

Zasedání městské rady, jak jej zachytil iluminátor v 15. století. Městská rada coby vrcholný orgán městské samosprávy rozhodovala mimo jiné i o přijímání nových měšťanů. Ti přísahali při přijímání právě před ní. Codex Monacensis. 

Jednání městských radních z počátku 16. století v kronice Diebolda Schillinga z let 1511–1513. 

Toto bylo platné víceméně pro celou střední, respektive středovýchodní Evropu, tudíž i pro Krnov. Písemné seznamy přijímaných k měšťanskému právu v Krnově však povětšinou neprozrazují žádná konkrétnější kritéria, který musel uchazeč o přijetí splnit. Je třeba důkladnějšího a podrobného hledání, kdy nám zřídka se objevující se poznámky naznačují některá z uplatňovaných kritérií. Jednou z výjimek je zápis o přijatých v roce 1623, jenž odprovází odstavec přinášející znění měšťanské přísahy, kdy nově přijímaný přísahal věrnost a poslušnost Karlu z Lichtenštejnu coby Opavskému a Krnovskému knížeti a přísahal na katolickou víru. Je to poprvé, kdy se objevuje zmínka o splnění konfesní podmínky.

Nejstarší dochovaná městská kniha Krnova, založená roku 1520. Folio 183r/361 (vpravo) se zápisem nově přijatých k datu 12. ledna 1623 a nahoře s odstavcem přinášejícím znění přísahy k měšťanskému právu, kdy se nově přijatí museli zavázat v katolické vyznání. Ze sbírek SOkA Bruntál se sídlem v Krnově. 

Krnovští měšťané přitom nejpozději od konce 20. let 16. století vyznávali luteránské náboženství. Když se roku 1622 Karel z Lichtenštejnu stal krnovským knížetem, slíbil stavům knížectví, že jim ponechá náboženskou svobodu. Roku 1623 však povolal zpět do Krnova minoritský řád, kterému musela být vrácena část majetku. Zápis z roku 1623 při přijímání k měšťanskému právu dokládá pozvolný tlak nového zeměpána na změnu vyznání krnovských měšťanů. To se zajisté po nějakou dobu setkávalo s odporem, jenž pak vyvrcholil jednáním téměř celé městské obce během obsazení Krnovska dánským vojskem roku 1626. Zlomit odpor krnovských se podařilo, aspoň formálně, 18. 5. 1630, kdy městská rada, představitelé cechů a zástupci celé obce přísahali na katolická náboženská statuta. Definitivně se krnovští od „tmářství“ odklonili po odchodu švédské vojenské posádky v červenci 1651.

 

Karel I. z Lichtenštejnu Konverze ke katolické víře koncem 16. století, v níž jej následovali i oba jeho bratři, dopomohla celému rodu k zářné kariéře, obzvláště to platí o Karlovi, který po bitvě na Bílé hoře patřil k nejmocnějším mužům Českého království. Svého postavení využil k znásobení rodového majetku, roku 1622 získal i Krnovské knížectví. S luteranismem zdejšího obyvatelstva si těžkou hlavu nedělal. Ač roku 1622 slíbil zachování náboženských svobod, roku 1623 zahájil pozvolnou rekatolizaci. 

Jedním z temných milníků první poloviny 20. století je bezesporu datum 30. 1. 1933, kdy se Adolf Hitler stal v Německu kancléřem, čímž se nacisté v tomto státě chopili moci. Ačkoliv by bylo možno namítnout, že toto smutné výročí se týká jen Německa, nástup nacistů k moci měl do několika let velmi zásadním způsobem ovlivnit dějiny střední Evropy, dnešní České republiky, města Krnova a téměř celé Evropy a značné části světa.

Hitler jako říšský kancléř spolu s říšským prezidentem Hindenburgem. Paul Von Hindenburg byl značnou částí německé společnosti vnímán jako válečný hrdina a měl značnou autoritu. O Hitlerovi kdysi prohlásil, že toho „kaprála z Čech“ nikdy nejmenuje kancléřem. Spletl si totiž Hitlerovo rodiště, rakouské město Braunau s českým Broumovem (německy také Braunau). Tlak politických událostí a Papenovo naléhání jeho přesvědčení nakonec změnily. 

Německá nacionálně – socialistická dělnická strana (NSDAP) vznikla v Německu krátce po I. světové válce, po níž se Německo nacházelo v hluboké krizi hospodářské, politické, sociální i společenské. Krátce na to se jejím členem stává i demobilizovaný Adolf Hitler, původem rodák z rakouského Braunau, charismatický řečník a politický radikál. Poté, co v roce 1923 po okupaci Porúří Francií a Belgií propukla v Německu hluboká hospodářská krize s hyperinflací vrhající početné vrstvy německého obyvatelstva opět do značné bídy, snažil se situace využít. 10. 11. 1923 se pokusil v Mnichově, hlavním městě Bavorska, o politický puč. Dopředu varované ozbrojené složky Německé republiky ale jeho puč rozprášily.

Německý politik Franz von Papen, bývalý kancléř, měl za to, že bude nakonec výborný politický tah dát křeslo kancléře Hitlerovi. On sám se stal vícekancléřem. Jeho přesvědčení, že tím bude Německo konečně stabilizováno a Hitlera dokáže kontrolovat, se ukázalo jako hluboký omyl. 

Novou ránou německé demokracii byla velká hospodářská krize vypuknuvší 24. 10. 1929 v USA. Ta se brzy přenesla i do Evropy a zejména Německo jí bylo postiženo velmi krutě. Opět se široké vrstvy obyvatelstva ocitly v ohromné bídě, a to tentokrát NSDAP vyneslo do nejvyšších pater politiky. Nakonec se zrodil plán, jak situaci uklidnit, a to dát Hitlerovi post kancléře. Z pozice vicekancléře jej měl zvládnout kontrolovat Franz Papen, jeden z předních německých politiků a bývalý kancléř. 30. 1. 1933 k tomu skutečně došlo. Papen se však hluboce přepočítal. Nacistická strana počala s likvidací politických odpůrců a se zaváděním zákonů, jimiž Hitler získával stále neomezenější moc. Po požáru říšského sněmu 27. 2. 1933 přišla další vlna politických opatření vedoucích k posílení Hitlerova postavení a vlády nacistické strany nad Německem. Už 1. 3. 1933 obdržel Hitler prezidentským dekretem výjimečné pravomoci. Během několika let za potlesku velké většiny německé společnosti se stali nacisté neomezenými pány Německa. Krátce nato přistoupili k agresívní zahraniční politice, jež nakonec vyústila v II. světovou válku.

Požár budovy říšského sněmu z 27. 2. 1933 dodnes vyvolává řadu otazníků. Požár údajně založil nizozemský komunista Marinus van der Lubbe, už v době požáru se zároveň šířilo podezření, že v akci mají prsty nacisté. Každopádně Hitler požáru dokonale využil. Záhy bylo zatčeno na sto komunistických poslanců, zároveň byla zaváděna i „zákonná“ opatření umožňující další tažení proti politickým odpůrcům. Do konce července 1933 bylo v prozatímní a ochranné vazbě již téměř 27 000 odpůrců nacismu.

Po Polsku, Francii a Velké Británii se od počátku roku 1942 vytvářela další jednotka v Buzuluku v SSSR. Ačkoliv nebyla jednotka o velikosti praporu stále dostatečně připravena, vyzbrojena a vystrojena, bylo 22. 11. 1942 rozhodnuto, že Čechoslováci budou odesláni na frontu. Dne 27. 1. 1943 byla Heliodorem Píkou předána praporu bojová zástava a 30. 1. 1943 vyrazilo na frontu celkem 974 mužů a žen. Koncem února se prapor vydal na pochod do 350 km vzdáleného Charkova, což zvládl za 10 dnů, navíc v podmínkách velmi drsné ruské zimy.

Náčelník Čs. vojenské mise v SSSR plk. gšt. Heliodor Píka předává bojovou zástavu do rukou velitele 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR plk. Ludvíka Svobody. (Zdroj: VÚA-VHA)

Prapor měl původně dostat několik dní na regeneraci, to však padlo. Němcům se totiž na jih od Charkova podařilo zahájit nečekanou ofenzivu s čerstvými silami. V nastalé situaci muselo velitelství voroněžského frontu použít všechny dostupné jednotky, aby přehradilo německý postup.

Němečtí vojáci očekávají rozkazy k postupu na Charkov v únoru 1943. Úspěšná německá ofenzíva z konce zimy 1943 byla určitým odčiněním porážky u Stalingradu. Němci dobyli spolu s Charkovem ohromné území a stabilizovali jižní frontu hroutící se po ofenzívě Rudé armády z podzimu 1942, kdy byla obklíčena 6. armáda u Stalingradu. Bojové vystoupení čs. vojáků u Sokolova bylo součástí právě obranných bojů čelícím německé ofenzívě. 

V prvních minutách 3. 3. 1943 vyrazil čs. prapor do určených 35 km vzdálených postavení na řece Mža, aniž jeho vojáci dostali čas na odpočinek po předešlém rychlém náročném přesunu, a za napadání německými letadly. Čechoslovákům svěřený obranný úsek měl délku 7–10 km, ve středu se opíral o severní břeh řeky Mža široké až 500m a středobodem byla obec Sokolovo na jižním břehu. Zamrzlá řeka se nezdála být překážkou pro tanky a terén u Sokolova jako naopak velmi vhodný pro tankový útok. Svoboda opřel obranu o osady Mirgorod a Arťuchovka na severním břehu řeky, kde zaujaly obranu 2. a 3. rota. Zesílená 1. rota o síle 360 mužů pod velením nadporučíka Otakara Jaroše byla vysunuta do Sokolova.

Kapitán Lomský hlásí plukovníku Svobodovi pohotovost praporu k odjezdu. Vzhledem k třeskutým mrazům dostali vojáci teplé oděvní doplňky – ušanky, válenky a důstojníci světlé kožichy. Buzuluk, 30. 1. 1943. 

Do ranních hodin 8. 3. dokázal českoslovenští vojáci na všech třech úsecích zhruba dokončit opevňovací práce, už dopoledne zahájily německé síly vlastní útok na Sokolovo. Po počátečním průzkumu začal hlavní útok z několika směrů. Německá útočící vojska měla velkou převahu a měla disponovat až 60 tanky a praporem samopalníků. Jarošova rota neměla jediný tank a odolávala jednotlivým útočícím vlnám, bez posil však neměla šanci na udržení. Jednotlivé čety se stahovaly k místnímu kostelu, kde bylo velitelství a pozorovatelna, kolem nějž zaujímaly kruhovou obranu. Kolem 17. hod byla situace kritická. Svoboda chtěl posílit obránce jednou četou a 10 tanky, již první tank se však při vjezdu na led řeky Mža probořil. Tím se stávala přirozenou obranou řeka Mža a snaha držet Sokolovo byla zbytečná. Svoboda vydal rozkaz, aby se zbylí čs. vojáci ze Sokolova stáhli, k těm se tento rozkaz ale dostal až kolem 19. hodiny. Němci mezitím prolomili obranu a zasáhli i velitelské stanoviště. V tvrdých bojích padlo několik desítek vojáků včetně velitele nadporučíka Jaroše. Zbytek vojáků se večer podařilo přepravit na severní břeh do bezpečí. 

Kostel v Sokolovu byl velitelstvím nadporučíka Jaroše, věž sloužila jako pozorovatelna. Kostel se stal posledním ohniskem odporu, ještě dlouho po válce nesl viditelné stopy bojů. Sovětská místa ocenila statečnost českých vojáků mnoha vyznamenáními, Jaroš byl posmrtně povýšen na kapitána a jako první cizinec dostal titul Hrdina Sovětského svazu. 

Boje pak pokračovaly na severním břehu řeky Mža, průlom wehrmachtu k Charkovu však hrozil obklíčením celého praporu. O půlnoci 13 3. 1943 se vydali čs. vojáci na urychlený a vyčerpávající ústup. Ten ukončili po 60 km až 17. 3. v Novém Burluku. 

V bojích 8.–9. 3. 1943 o Sokolovo padlo 86 vojáků, 56 bylo zraněno, Němcům způsobili ztráty na 300 mužů a dle některých zdrojů také 19 tanků. Z vojenského hlediska nebylo vystoupení nevelké čs. jednotky v rámci statisícových až milionových uskupení velkého významu. Čs. vojáci však odolávali bez dostatečného vyzbrojení a zajištění po několika denních vyčerpávajících přesunech ohromné přesile, a i během ústupu a přesunů prokázali značnou zdatnost a bojeschopnost. Prohráli li se ctí u Sokolova de facto nevelkou bitvu, rozhodně vyhráli pro Československo ohromnou bitvu na mezinárodním diplomatickém poli. 

 

Jestliže Rakousko dokázalo už před polovinou 19. století aspoň částečně podchytit kvas průmyslové revoluce, který v druhé polovině 19. století ještě více bujel, sociální obtíže, které to přinášelo, naopak dlouho zůstávaly problémem. Ostatně tím Rakousko nebylo žádnou výjimkou. Přitom podmínky dělnictva i po polovině 19. století, zejména těch méně kvalifikovaných nebo nekvalifikovaných, byly opravdu mizivé. Pracovní doba byla 12 – 14 hodin denně a výdělky často tak nízké, že sotva pokryly základní životní náklady. V případě méně kvalifikovaných dělníků tak často pracovala celá rodina, také žena i děti. Zvláštní ohledy na ně nikdo nebral, a moc nepomáhalo ani to, že zákony z konce 18. století zpravidla stanovovaly, aby majitel továrny dětem zajistil školní docházku i učitele, a že děti mají být jednou týdně umyty a učesány. Komunistická propaganda ráda zdůrazňovala utrpení dělníků a zneužívala jej, těžké podmínky dělnického živobytí si však zřídkakdy vymýšlela.

Vítkovické železárny v Ostravě, obraz Stanislava Lolka z roku 1909.

Stále více bylo zřejmé, že nepostačí ponechat podmínky pracovního vztahu na zaměstnavatelích a dělnících samotných, a bude nutná intervence státu. Od 40. let 19. století tak postupně přicházejí zákony, které zvolna zlepšovaly podmínky dělníků – mužů, žen i dětí. Ve 40. letech 19. století byl vydán dvorský dekret, který zakázal dětskou práci v noci, a stanovil, že děti mladší 12 let nemají být zaměstnávány vůbec. Jenže zároveň dětem mladším dvanácti let přikázal 10 hodinovou pracovní doby a dětem ve věku 12 – 16 let stanovil maximálně 12 hodinovou pracovní dobu. Výraznější pokroky v ochraně dělníků a zejména dětí přišly v 80. letech 19. století. Roku 1883 byla zřízena živnostenská inspekce, která měla hlídat dodržování právních předpisů, roku 1885 byla stanovena maximálně 11 hodinová pracovní doba mužů, byl zaveden nedělní klid a prohloubena ochrana dětí, mladistvých a žen. Byla zakázána práce dětí mladších 12 let, v továrnách nesměly být zaměstnány děti mladší 14 let. V praxi však všechny tyto zákonné normy nebyly vždy důsledně dodržovány. A tak přicházely další zásahy státu. Jedním z posledních, které mocnářství na poli sociálního zabezpečení dělnictva a zlepšení jejich podmínek vykonalo, byl zákon z roku 1903. 31. 1. 1903 přijala říšská rada v druhém čtení zákon o práci dětí v průmyslu, jímž se omezovala pracovní doba dětí, zároveň se požadovalo šetření o dětské práci v zemědělství.

Sociální téma bylo široké a vyplňovalo druhou polovinu 19. a první půli 20. století. Patřilo sem také nezdravé a nedostačující bydlení nemajetných či nižších vrstev, zejména dělnických, obzvláště v centrech měst. Opava, městské centrum v červnu 1942.

Byl to další značný pokrok, tlak dělníků a zaměstnanců na zkracování pracovní doby, zvyšování mzdy a zlepšování podmínek však pokračoval nadále. Často se jej dařilo do značné míry vyřešit až v druhé polovině 20. století. 

 

Loutkářský soubor Krnováček v letošním roce oslaví výročí 70 let od svého založení.

Během své existence, která byla oficiálně započata 14. dubna 1953 premiérou hry Sůl nad zlato, soubor vystřídal tři působiště. První roky hrál soubor v nevyhovujících vlhkých prostorách bývalého městského kina (dnes je zde postavena tělocvična krnovského gymnázia). V roce 1960 bylo rozhodnuto ZV a ZK ROH n. p. ZSKN o přestěhování souboru z nevyhovujících prostor v centru města do Závodního klubu na Textilní ulici. Po technických úpravách se v lednu 1963 malí diváci dočkali nové scény a soubor velmi dobrého zázemí, které využíval až do roku 2007.

V únoru 2007 se soubor dostal do nejtěžší situace v průběhu své existence, v podstatě se rozhodovala o tom, zda tradice amatérského loutkářství bude v Krnově pokračovat nebo ne. Vedení firmy Pega – Vel se rozhodlo budovu na Textilní ulici prodat, a proto oznámilo členům souboru, že se musí ve velmi krátké době vystěhovat a navíc se s firmou finančně vyrovnat.

V této tíživé situaci se loutkářů zastali zastupitelé města Krnova v čele s bývalou starostkou Renatou Ramazanovou, kteří Krnováčku nabídli po dohodě s bývalou ředitelkou SVČ Méďa Sylvou Vlašánkovou střechu nad hlavou v krnovském domě dětí a mládeže.

Díky tomuto rozhodnutí zahájil Krnováček již na konci října 2007 v prostorách sloupového sálu SVČ Méďa svou novodobou historii. S přispěním města si také mohl postupně vylepšit své technické zázemí, zejména došlo ke zlepšení ozvučení a osvětlení.

Nejvýznamnější osobností souboru byl donedávna pan Jaroslav Janiš, bohužel 10. ledna odešel navždy do loutkářského nebe. Byl nositelem čestného loutkářského odznaku národního umělce Josefa Skupy, nositel pamětní medaile za aktivní práci pro město v oblasti kultury z roku 1995 a významná osobnost města Krnova za rok 2006. V souboru byl společně se svou manželkou Eliškou od samého začátku. Byl hnacím motorem celého souboru, autorem řady loutek, ale především navrhuje a vytváří úžasné kulisy, které jsou nezbytnou součástí každé inscenace.